Vstáváme až kolem jedenácté. Na boudě je stále horko. Ve 12:20 vyrážíme - jen já a Lucie - na Imofossen. Reisaelva a její přítok se tam stékají dvěma vodopády a společně odtékají 50-70m hlubokým kaňonem. Po hodině a půl přicházíme k boudě Nedrefosshytta - ta je větší, ale bývá zamčená a klíče se půjčují dole ve Storslett. Tentokrát tam byli lidé, kteří pak šli chvíli s námi. Přecházíme visutý most, dvacet minut bloudíme v suťovišti a nakonec nacházíme správnou cestu - těsně podle vody. Stezka jde pak tu kolem vody, tu se šplhá po boku údolí. Asi po půl hodině začínáme stoupat do stěny kaňonu. Za další půlhodinu dorážíme konečně k Imofossen. Celkem nám to trvalo tři hodiny, ale stálo to za to. I komárů bylo přes den méně než včera. Zato tři hodiny zpáteční cesty jsou vyčerpávající, ani koupel v jednom z přítoků nepomáhá na dlouho. Kolem šesté jsme konečně zpátky a zvažujeme, co dál. Nakonec se rozhodujeme přespat ještě jednou na Vuomatace, ačkoliv je tam od včerejška pořád ještě vedro. Kolem deváté se nám ale daří stopnout turistickou loď. Chce za svezení dolů 500 NOK, ale nakonec to ukecáváme na 100. Rychle balíme a pak už nás člun unáší třicetikilometrovou rychlostí po proudu Reisaelvy. A tak nás místo zítřejší osmihodinové cesty čeká jen čtyřicet minut kličkování mezi kameny a mělčinami. Místní znají řeku opravdu kámen od kamene. Rveme rychle batoh do auta a prcháme pryč od těch bestií.
Vracíme se na E6 a po nějakých 20km zastavujeme, vaříme večeři a pak už hurá do spacáků. Komárů je tady taky dost, ale ve srovnání s Reisou...