Prozměnu je dnes obloha bez mráčku, takže vyrážíme dál. Půl hodiny se zdržujeme ještě v servisu pro rezervu a pak už míříme na Storslett a Saraelv. Tam necháváme auto a v 15:00 vyrážíme do NP Reisa. S jedním příšerně těžkým batohem a doprovázeni doslova mraky komárů. Po třičtvrtěhodině chůze po bahnité stezce narážíme na cestu sjízdnou i pro auto. Neradujeme se však dlouho, po čtvrthodince ji zase opouštíme a míříme do divočiny. Stezka se klikatí trávou a kapradím, místy přelézá suťoviště spadající až do řeky, sem tam brodí nějaký ten přítok. V šest se konečně dostáváme na hranici parku. Komáři nás nenechají odpočinout a ženou nás hned dál, přelézáme kameny, brodíme tůně a dokonce i jeden vodopád. Nohy máme mokré nad kolena a přes mračna komárů už skoro nevidíme. Po dvou hodinách chůze parkem potkáváme rybáře a ptáme se, jak je to ještě daleko na boudu Vuomatakka. Asi 2km, říká. Ale to se nám nezdá. Tipujeme tak 2 hodiny chůze. Dáváme se s ním do řeči, věnuje nám cosi proti komárům a nakonec se dokonce nabízí, že nás vyveze k boudě. Vděčně přijímáme a za chvíli nás už úzká rychlá loď veze proti proudu. Za deset minut projíždíme kolem Mollisfossen, 269m vysokého vodopádu, a za dalších deset minut už přistáváme u malé, ale pěkné Vuomatakky. Děkujeme a utíkáme před komáry do boudy. Cesta, i když v závěru pěkně zkrácená, byla vyčerpávající a opravdu hodně drsná. Ovšem nedalo se nic dělat, nechat se vyvézt turistickou lodí by stálo 1200 NOK.
Na boudě hned zatápíme v kamnech, sušíme věci a děláme polévku a pak ještě pečeme darovanou rybu (na zuby nehledíme). Srub je výborně tepelně izolován, a tak už po půl hodince máme vevnitř príma saunu. Větrat se kvůli komárům nedá. Kolem druhé večeříme rybu - je to pstruh duhový, u nás velice vzácný a nejen u nás velice chutný - a pak už jeden po druhém nějakým zázrakem usínáme.